Jdi na obsah Jdi na menu
 


Članky

    Z Menší legendy o sv. Františkovi od svatého Bonaventury

Andělský muž František nosil na svém těle obraz Ukři­žouaného

Dva roky před tím, než Kristův věrný služebník a nevolník František odevzdal nebi svého ducha, začal na osamělé hoře La Verně čtyřicetidenní půst ke cti sva­tého archanděla Michaela. Vůně nebeského nazírání ho neobvykle bohatě naplnila. Touha po Božích dobrech se v něm žhavěji rozhořela a vlité Boží dary začal cítit dale­ko mocněji než jindy Zatímco ho žhavá, serafínská touha povznášela k Bohu a něžný a silný soucit ho v lásce spodoboval s tím, s nímž si vroucně přál být ukři­žován, uviděl pojednou za ranního rozbřesku kolem svátku Povýšení svatého kříže - když se modW na úbočí hory - zjevení Serafa, který měl šest zářivých, ohnivých křídel. Slétal k němu z nebeských výšin rychle přilétl a blízko Božího muže se zastavil ve vzduchu. František viděl, že má nejen křídla, ale že je i ukřižován, protože jeho ruce byly rozepjaty a i nohy přibity na kříž. Jeho křídla byla po obou stranách podivuhodně uspořádána tak, že měl dvě nad hlavou, dvě byla rozepjata k letu a dvě ho zahalovala.

Když František Serafa spatřil, ulekl se. Jeho nitro pro­nikly bolest i radost. Milostiplné zjevení Krista, který se mu takto podivuhodně a důvěrně zjevil, naplnilo ho nevýslovnou radostí a jeho hrozné přibití na kříž, na něž patřil, probodlo jeho du ší bolestným mečem soucitu. Když e od něho zjevení po tajemné a důvěrné rozmlu-

vě začalo vzdalovat, rozplamenil ho vnitřně sera.fínský žár tak mocně, že jeho tělo zaznamenalo zraněnou podobu Ukřižovaného. Jako by oheň svou tavící silou vtiskl tělu pečeti. Na jeho rukou i nohou se totiž objevi­ly rány od hřebů. a dlaních a horní části nohou bylo vidět hlavy hřebů, na druhé straně rány od nich. Jeho pravý bok byl jako by kopím proboden a stále v něm byla živá, zarudlá rána, ze které často vytékala krev:

Andělský muž František sestoupil pak z hory a nosil na svém těle obraz Ukřižovaného, který nevytesala ruka umělce do kamene či dřeva, nýbrž prst živého Boha vtis­kl do Františkova těla

.ŽIVOTOPIS SV. ANEŠKY PRO MEDITACI

POKORNÁ POMOCNICE VLASTNÍHO NÁRODA

Úvodem si připomeňme, kam v dějinách patří tato mimořádně významná světice z rodu Přemyslovců, jenž byl původem jedinou českou panovnickou dynastií, si připomeňme, kde se v dějinách rodu nachází. Jistým důvodem k tomu může být i to, že se v rodě vyskytuje dvakrát Václav I. Jednou jako svatý kníže a další o tři století později, jako král a bratr sv. Anežky České.

Po přemyslovském knížeti sv. Václavu převzal vládu jeho bratr Boleslav I. a jeho syn vládl do roku 999. Jako první český král je uváděn jeho potomek třetí generace Vratislav II., který byl korunován r. 1085. Druhým českým králem se v r. 1158 stal Vladislav II. Mezi vládou českých králů vládla knížata až po Přemysla Otakara I., který byl korunován 24.8. 1203 a stal se otcem Anežky.

Anežka se narodila asi 20.1. 1211* v Praze, jako 13. dítě tohoto krále a 9. dítě matky Konstancie Uherské. Ta se za Přemysla provdala r. 1199, poté co v předchozím roce zapudil po 20tiletém manželství svou první ženu Adlétu Míšeňskou se svými čtyřmi dětmi. Jako formální důvod král použil čtvrtý stupeň příbuzenství. Někteří historikové za pravý důvod uvádějí "nespoutanou smyslnost." Adléta byla nakrátko znovu přijata manželem Otakarem I. za politického nátlaku v letech 1204-1205. Toto vše mohlo mít vliv na rozhodování Konstancie i dcery Anežky, které si později uvědomovaly potřebu oběti za hříchy rodu.

Adléta zemřela asi dva týdny po narození Anežky, když předtím žádala papeže Inocence III. o zneplatnění rozluky s Otakarem I. a zajištění nástupnických práv pro jejich již dospělého syna Vratislava.

Politika hrála hlavní roli v jednání otce, který Anežku v útlém věku 2x zasnoubil. Ve třech letech s Boleslavem Slezským, synem knížete Jindřicha Bradatého a v osmi letech s Jindřichem, synem císaře Fridricha II. Po prvním zasnoubení byla poslána na výchovu do cisterciáckého kláštera v Třebnici, který založili rodiče jejího snoubence, Hedvika (pam. 16.10.) a Jindřich Bradatý. Jejich dcera Gertruda se stala představenou tohoto kláštera. Hedvika je označována za tetu Anežky. Když v roce 1216 první snoubenec Anežce zemřel, byla poslána zpět do Prahy k rodině. Brzy poté byl k její výchově vybrán premonstrátský klášter v Doksanech, založený jejími prarodiči, zejména královnou Gertrudou. Asi po dvou letech byla z kláštera odvolána, protože ji otec znovu zasnoubil a r. 1219 musela na výchovu do Vídně, kde na vévodském dvoře císařova rádce Leopolda VI. Babenberského, měla být připravována pro svého snoubence.

V roce 1224 začal Přemysl naléhat na uzavření sňatku, ale mladý král Jindřich na sněmu v Ulmu prohlásil, že si Anežku nikdy nevezme. Anežka na události, pravděpodobně spojené s intrikami a diplomacií, vliv neměla, ale svou situaci přijímala ve víře.

V roce 1926 se Přemysl chtěl pomstít Leopoldovi, ale pod vlivem kazatele Konráda z Hallu mnozí z jeho vojska odcházeli na křižáckou výpravu. Když Přemysl kazatele v Lokti dopadl a rozhodl se ho usmrtit, Anežka s pláčem vystoupila na jeho ochranu. Protože žádal o zpovědníka, před připraveným katem ho zvedla ze země a odvedla do kaple. Prokázala neohroženost, soucit a otce nakonec uchránila před spácháním vraždy.

V dalších letech bylo ještě dvakrát jednáno o jejím sňatku. O její ruku žádal anglický král i ovdovělý císař Fridrich II.. Anežka však řekla "ne", protože její srdce bylo připravené říct Bohu "ano" ke zcela odlišnému životu. Tajně se obrátila o pomoc k samotnému papeži Řehoři IX. a ten její rozhodnutí pro zasvěcený život schválil, pochválil a požádal císaře o pochopení.

Anežka se vroucně za své povolání modlila a za pomoci duchovních rádců dozrávala. Z životopisů svatých na ni mělo velký vliv zejména vyprávění o hrdinném životě sv. Alžběty Durynské (pam.17.11). O způsobu řeholního života sv. Františka a sv. Kláry se asi dozvěděla v souvislosti s působením minoritů od r. 1224 v Praze. V roce 1233 založila s vlastní matkou v Praze, v blízkosti kostela sv. Haštala, špitál sv. Františka, chudobinec a útulek pro pocestné. Zároveň k péči o nemocné založila špitální bratrstvo a v zápětí založila klášter Na Františku, který financovala ze svého věna. Prvními řeholnicemi zde byly klarisky z Tridentu s 9ti pannami z lepších pražských rodin. Anežka vstoupila do řádu 11.6. 1234, ve 24 letech. Po složení věčných slibů se Na Františku z vůle papeže stala abatyší. Vynikala starostlivostí o pravého františkánského ducha a plna radostí pomáhala chudým. Udržovala písemný styk s pozdější světicí Klárou z Assisi. Ta ji povzbuzovala k vytrvalosti a k dalším ctnostem. Nabádala ji, aby sloužila hrdinsky z lásky k Bohu, hledíce na Ježíše Krista jako do zrcadla, ve kterém září blažená chudoba, svatá pokora a nevýslovná láska, jak vzpomněl papež při Anežčině kanonizaci.

Anežka je jedinou ženou, která založila i mužský řád. V roce 1237 papež Řehoř IX. na její žádost potvrdil pražské špitální bratrstvo jako rytířský řád Křižovníci s červenou hvězdou (OCr.-Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella).

Anežčin bratr, král Václav I., nejednou u ní hledal radu. V roce 1249 zprostředkovala jeho usmíření se synem Otakarem II.

Podle životopisců byla Anežka obdařena "jasnozřivým viděním" a mocí konat zázraky. Např. předem viděla smrt krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli. Zázračně pomáhala trpícím, sužovaným nemocí a hladem. Vedle náhlých uzdravení je popisován na její přímluvu i zázrak objevení jídla v klášteře za doby velké nouze a hladovění, kdy český národ byl ponižován od Braniborů. Rozdávala naději a povzbuzení. Sama byla v utrpení velmi trpělivá, vynikala mimořádně velkou pokorou a láskou, pro které měla vzor v Ježíši. Nelze přehlížet její důvěru a hlubokou úctu k eucharistii. Právě pro zde jmenované ctnosti se jí dostalo mnoho milostí, kterými českému národu pomáhala a pomáhá.

Po 46 let života v klášteře byla oporou všem spolusestrám. Modlitbou doprovodila na věčnost všechny své blízké a zemřela v postní době, jak předpověděla, v pondělí 2. března okolo třetí hodiny odpoledne, ve věku asi 70ti let.

Pohřbena byla v neděli 15.3. 1282 v kapli Panny Marie, mezi oratoří a kněžištěm kostela sv. Františka. Její ostatky však byly odtud přeneseny na neznámé místo. Jako důvod je udáváno zrušení kláštera za Josefa II.

Od své smrti byla Anežka ctěná jako světice. O její svatořečení se však žádalo marně po 700 let. K potvrzení její úcty došlo po složitě dlouhém procesu 3.12. 1874 papežem Piem IX. a k její kanonizaci 12.11. 1989 papežem Janem Pavlem II.. Kanonizace se dává do souvislosti s návratem svobody skrze "sametovou revoluci" o pět dní později a pro český národ začalo oživení náboženského života, ale o vytrvalost ve víře a správné pochopení svobody jakoby ji prosil nedostatečně.

Její socha, v sousoší od V. Myslbeka, stojí v pozadí po pravém boku sv. Václava na nejznámějším pražském náměstí přibližně od r. 1912.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář