Jdi na obsah Jdi na menu
 


Terciáře

 

     SV. Alžběta Uherská Terciářka

Alžběta, Elisabeth, a maďarsky Erzsébet [erčébéd], to bylo jméno, které Alžběta dostala, narodila se v Uhrách asi 7. července 1207 jako dcera uherského krále Ondřeje II. a Gertrudy Meranské, dostala jméno, které bylo velmi časté ve středověku, hlavně v té německé oblasti, odkud se šířilo dál – Elisabeth, Alžběta.

 

V Uhrách moc dlouho nepobyla. Celé čtyři roky. Jako čtyřletá holčička byla zasnoubená s princem Heřmanem, to tehdy bylo naprosto běžné. Někdy se zasnubovali v kolébce, ani neběhali; dokonce jsou známy případy, kdy se zasnubovali, když ještě byli v břiše maminky – a pokud to bude dcera, doufali. Takže to nebylo nic zvláštního a nic divného, že malá princezna šla pryč. To byl normální úsus tehdejší doby.

 

Malá Alžběta vyrůstala tedy na hradě duryňského knížete Heřmana a jeho manželky Žofie. Snažili se ji vychovávat do dvorské etikety, která už tehdy byla poměrně rozvinutá, i když ne tolik jako mnohem později třeba na francouzských dvorech. Moc se to nedařilo. Kronikáři zaznamenávají, že byla nezkrotného temperamentu, což se připisovalo jejímu uherskému původu. Máme mimochodem historicky zaznamenáno, že měla tmavé vlasy a tmavě hnědé oči, zřejmě po tatínkovi zdědila tu tmavost. Milovala divoké jízdy na koni, rajtovala mnohem raději než nějaké šlechtické zábavy pro děti a umírněné hry.

 

Když měl její snoubenec Heřman patnáct let, zemřel. Alžběta se ocitla v postavení, kdy najednou byla bez snoubence, hodně daleko od své původní vlasti, její maminka už byla zavražděná, její otec už měl jinou ženu, se kterou měl další děti, a spojenectví s uherským králem, protože se ukázalo, že má nad hlavu pořád vzpoury ve své zemi, protože to byl ten nejneschopnější panovník a měl stále co dělat, aby se na svém trůnu udržel až do konce, nebylo až tak moc už výhodné. Takže rodiče začali uvažovat, co s Alžbětou. Vrátit ji zpět? To se dalo, bez problémů, protože snoubenec zemřel, tudíž vracíme dcerušku, že. Nebyla to záviděníhodná situace, a tady přichází ke slovu něco úplně nového, co se začalo rýsovat právě kolem 13. století, a co má hodně do činění pak i se svatým Františkem, a to je projev individuality.

 

Mladší princ Ludvík, který s ní také vyrůstal, prohlásil, že si ji vezme místo bratra. Individualita je v tom, že to bylo rozhodnutí Ludvíka, že to nebylo politické rozhodnutí rodičů. Sice proti tomu neprotestovali, ono se to koneckonců tak trochu slušelo, když Ludvík nebyl ještě s nikým zasnouben, ale je to tu novum. Do té doby to bylo něco, co vždycky „vypadlo“ jakoby z jiných, protože to nebyla otázka snoubenců, koho si vezmou, ani ženicha, pokud to už nebyl vdovec, ani nevěsty, to byla otázka rodu, to nebyla otázka těch mladých. Je nutné si uvědomit, že právě tehdy se začíná i trošku měnit pojetí (individualita), a tím pádem tedy i manželství. Manželství do té doby rozhodně nebyla záležitost těch dvou. Oni byli jenom protagonisty svých rodů. Oni nesli úkol, který jim daly rodiny nebo rody.

 

Alžběta tedy mohla zůstat na hradě Wartburgu a za nějakou dobu by mohla být svatba. Za rok zemřel tchán, a nastal problém. Tchán zemřel v klatbě, bez přijetí svátostí. Jeho syn, Ludvík, druhý snoubenec Alžběty, převzal majetek, a arcibiskup mu sdělil, že jako dědic zdědil i tu klatbu. V důsledku toho nemohl přijímat svátosti. Nepřicházela tedy v úvahu ani svatba. Ludvík se to pokusil urovnat středověkým způsobem. Napadl arcibiskupské panství v Mohuči a začal ho plenit. Arcibiskup se smířil a sňal klatbu. V důsledku toho pak mohla být připravena svatba.

 

Ludvík a Alžběta se měli skutečně rádi. Milovali se. To, co se stávalo občas. To neznamená, že nebyly vydařená a krásná manželství. Ale tihle kašlali na etiketu. Hrůza! Alžběta vyjížděla daleko dopředu, od hradu daleko – několik vesnic atd. naproti Ludvíkovi, když přijížděl. To se nedělalo. Vítala ho pak, jak píší kronikáři, bouřlivě plesajíc („úplně spiritualizovaná láska“☺). K pohoršení všech dvořanů včetně tchyně seděli při jídle vedle sebe. To absolutně nepřicházelo v úvahu, ale oni to dělali. Takže byla to naprosto lidská láska. A přesto plná Ducha, o níž Alžběta svědčila: „Milovala jsem svého manžela v Bohu. Zcela byl v mém srdci. Mé srdce mu zcela patřilo a zcela patřilo Bohu.“ Dokázala sloučit tu lásku k muži s tou láskou k Bohu.

 

Alžběta, když viděla chudého, rozdávala. Den, kdy nešla do špitálu, den kdy nerozdávala, byl pro ni jakýsi marný den. Alžběta rozdávala bez rozumu, bez přemýšlení, chudý – rozdává, chudý – rozdává. V tom byl ten rys vášnivosti, toho extrému a vlastního citu. A nejen rozdávala peníze, ale snažila se i osobně sloužit nemocným ve špitálu. Je psáno, že i během manželství, jakmile byl založený malý špitál na úpatí Wartburgu, nebo dolů do Eisenachu, který je tak nejblíž, chodila a pomáhala přímo tam nemocným. Samozřejmě když mohla. Musíme si uvědomit, že Alžběta byla provdána v roce 1221, narodila se 1207, měla necelých čtrnáct let. 1221 nebo 1222 (tam se kronikáři nějak nemohou shodnout o ten jeden rok) 1222 první dítě. Měla necelých patnáct let. Syn Heřman, následník trůnu. 1224 – druhé dítě. Sedmnáct. 1226 – třetí dítě. Sofie a Gertruda. Co dva roky dítě. Takže si nemůžeme představovat, že celých těch šest let chodila pomáhat do špitálu. A byla to mladičká maminka.

 

Jistě znáte tu legendu, jak toho malomocného položila do svého lůžka. Je to legenda, která je zapsána velice brzy po její smrti, a lze tedy předpokládat, že má pravdivé jádro (není to legenda, která vznikla až mnohem později, takže to musíme rozlišovat, tyhlety legendy); byla zapsána dva nebo tři roky po její smrti, v době, kdy žily ještě její družky které na tom hradě byly, Gutta (Gertruda) a Isentruda. Nejenom že umyla malomocného, ale položila ho do manželského lože. Co je moc, to je moc! A rozhněvaný Ludvík se tam vyřítil, odhrnul závěs, podle jedné legendy tam viděl krucifix zasypaný růžemi, podle druhé legendy, která je bližší tomu vzniku, uviděl toho malomocného, ale uviděl v něm očima víry, které mu byly v tu chvíli otevřeny, v něm uviděl Ježíše Krista.

 

Ale idyla netrvala dlouho, mezitím se narodily tři děti, syn a dvě dcery, a Ludvík na sebe přijal kříž.
Hagiografové později říkali, jak ho to táhlo, osvobodit hrob Kristův, historici mluví o tom, jak na něho byl prováděný velký nátlak. Ať to bylo tak či tak, přijal na sebe kříž a vytáhl jako křižák. Dlouho to před Alžbětou skrýval, nosil kříž a všelicos přes to, aby ten kříž nebyl vidět (ten, kdo přijal kříž ho musel už stále nosit). Když to konečně objevila, tak Alžběta reagovala nemoudrou radostí, že jde o hrob Pána, ale velikým žalem, že ji opouští. Když odcházel, vyprovázela ho nesmírně daleko, skoro až na konec jejich území, vrátila se, oblékla si vdovský šat (ale brala si ho kdykoliv, kdy Ludvík odejel na víc než den, neboť se cítila být vdovou, jakmile byl pryč).

 

Ludvík nedojel do Svaté země, umřel po cestě, pravděpodobně na epidemii, v Otrantu, a když ta zpráva doputovala, tak ji sdělili napřed tchyni, protože se báli to sdělit manželce. Báli se i její reakce. Konečně když jí to sdělili, kronikář nám sděluje, že Alžběta volala „Můj Bože! Dnešního dne pro mě zemřel svět. Nic už pro mě nemá na tomto světě cenu.“ A je psáno, že s výkřiky bloudila jako beze smyslů zbavená po hradě.

 

Jak skutečně její láska byla hluboká! A když se zotavila, Jindřich Raspe, bratr Ludvíka, který jí vzal knížectví a všechno, a který je známý svou lakotou a skoupostí v těch jednotlivých kronikách, se domluvil s ostatními příbuznými a rozhodli se, že nemohou dát Alžbětě majetek (statky), který jí právně náležel, protože v podstatě ona není schopna hospodařit. Mohli bychom říci, že se ji snažili zbavit svéprávnosti. Obávali se, že není schopna hospodařit a že kdyby se jí to umožnilo, že v krátké době rozmrhá i státní poklad. A tak se rozhodli, že místo ní bude hospodařit on, a bude jí dávat pouze zabezpečení a co bude třeba (zabezpečení a kapesné). Když se tedy vzpamatovala z žalu, tak jí to oznámili, včetně toho, že je všechno zamčeno, aby k věcem neměla přístup. Dobře si pamatovali, jak v roce 1225 chráněna svým manželem vymetla a rozdala všechny sýpky, takže ani na hradě neměli dostatek mouky na hostiny.

 

A tak z Wartburgu odchází ke svým chudým a dostává první velikou lekci. Její chudí jsou úplně jiní, když k nim přichází a nemá nic, než tehdy, když jako bohatá paní jim dávala. Je to první veliká lekce a veliká realita, že chudí jsou stejní hříšníci, jako ti ostatní. Chudoba sama neučiní z člověka světce. Zažívala to, co potom Matka Tereza vtělila do toho: I když jsou ti nevděční, pokračuj, i když tě nakopnou, pokračuj … konejte dobro. Ti, kteří předtím se jí klaněli, kteří jí byli vděční, kteří jí zpívali chválu, teď ji neznají. Už z ní nic nekouká, naopak jenom nepříjemnosti, mohli by mít nepříjemnosti s pánem hradu. Takže radši od ní!

 

Mezitím zjistili její příbuzní jak je na tom, takže ji pozvala abatyše do kláštera v Kitzingen i s dětmi. Alžběta tam byla, ale bylo to příliš vznešené prostředí. Abatyše a opati měli prakticky šlechtické prostředí, úplně jiné, než byl klášter, a navíc to bylo všechno sešněrované, takže odmítla tam být a tak jde ke svému dalšímu strýci Ekbertovi na biskupský dvůr Bamberg, což byl zase dvůr se vším všudy šlechtický, nemůže vydržet. Děti zůstaly v Kitzingen a byly vychovávány potom tam.

 

A pak jakoby zasáhne Vyšší Moc, vrátí se kosti Ludvíka. A doslovně kosti. Ludvík, který zemřel v Otrantu, na cestě do Svaté země kam nedoputoval, a zemřel na epidemii průjmovou, i když se uvažovalo, jestli ho náhodou neotrávila králova manželka (protože zemřel krátce po hostině), ale už tři dny před tím trpěl příznaky, kterými trpěli mnozí křižáci. Tak byl pochovaný tam. A když se jeho družina vracela ze Svaté země, tak ho exhumovali, maso oddělili od kostí, maso pohřbili v Otrantu a kosti dali do schránky a slavnostně ji nesli až do Německa. Kosti svého pána. Každou noc se zastavili, dali ho do nějakého kostela (schránku s kostmi), ráno tam sloužili zádušní mši a pak putovali dál.

 

A takto doputovali s kostmi svého pána tito rytíři až do Německa, je zachováno, když jim vyšla naproti Alžběta a zkropila slzami kosti svého milovaného, je to popisováno, její řeč, jak by po ničem jiném na světě netoužila, než znovu vidět jeho tvář, která je teď krásná a proměněná. Ale nechť se děje Boží Vůle. A pak vyšla z kostela, sedla si na trávník s ostatními a povykládala jim, co se stalo. Biskup Ekbert to dotvrdil, a celý ten houf rytířů křižáků spolu s biskupem Ekbertem si to jeli vyřídit na Wartburg s Jindřichem Raspem (jejím strýcem), jak to vlastně tedy je s vdovou. I stalo se, že dostal Jindřich Raspe rozum, zajisté osvícen shůry☺ a Alžběta byla zpět přijata na Wartburg, s tím, že jí byl uvolněn její vdovský podíl (v Marburgu a 400 tisíc hřiven stříbra ročně, jak vyplývalo z jejích důchodů).

 

Na Velký pátek – klade Alžběta ruce na obnažený oltář, skládá sliby, přijímá šedé roucho kajícníků spolu se svými dvěma družkami, z nichž jedna s ní byla od jejích čtyř let, Gertruda (Gutta), ta druhá přišla později, Isentruda, a tvoří základ malého společenství kajícnic, které se budou starat o chudé. Vzdává se svých důchodů a živí se pouze svojí prací. 400 tisíc stříbra ročně, nemalý obnos, putuje na špitál, pro chudé. A že nerozdala všechno za to vděčíme jenom Konrádovi z Marburgu, který jí to zakázal. Protože jinak by byla schopná rozdat všechno za rok. Konrád si i na toto stěžoval v dopise papeži. Papež svěřil Konrádovi zvláštním listem osobní péči o Alžbětu. Byla koneckonců vdovou po významném křižákovi. Takže spadala do zvláštní péče papeže. Její manžel přijal kříž a zemřel na křížové výpravě, bez ohledu na to, že nedoputoval ke Svatému hrobu. Alžběta už před tím, tím, že složila sliby se vyhnula nátlaku na další sňatek. I s touto, jak si trochu šeptali ve šlechtických rodech, bláznivou Alžbětou, pošetilou Alžbětou, totiž měli záměr se někteří oženit. A jeden z těch, kdo měl zájem, byl sám císař, který ovdověl. A tak její rodina i biskup ji k tomu velmi silně tlačili. Alžběta ale jednoznačně jim vysvětlila, že složila slib (ještě za života manžela), že po smrti svého manžela se už nikdy neprovdá a prodala svoje svatební šaty na to znamení a prohlásila – jak praví legendy, že pokud jí budou víc tlačit, je ochotná si uříznout nos, aby byla zmrzačená a tudíž si ji nikdo nevzal. Zda tomu tak bylo, nevíme, ale rozhodně její odpor byl výrazný.

 

Takže Alžběta, která se plně a zcela dává chudým.

 

Ještě o Konrádovi z Marburgu. Její zpovědník. Její duchovní vůdce. „Chladný rozum.“ „Strenck, Zu strenck“ = Přísný, Příliš přísný. Ve druhé polovině svého života se změnil. Možná, že jeho vliv, a to, jak hlásal spravedlnost, jak se cítil být druhým Janem Křtitelem, může stoupnout člověku do hlavy. Z přísnosti se stala krutost. Stal se velkým inkvizitorem v Německu, prvním inkvizitorem Německa, byl pověřen papežem, a jeho krutost jako inkvizitora byla taková, že se proti němu bouřili šlechtici, města, že byl povolán k zodpovědnosti na říšský sněm. A nakonec byl zavražděn příbuznými jednoho z těch, kterého nechal upálit. Víme, že k Alžbětě se choval s přísností, a že jeho touhou bylo, aby byla svatou.

 

Touha a hluboká láska ke Kristově lidství, k Pánu, který byl chudý, ponižovaný, trpící. Tento hluboký emoční vztah k trpícímu Pánu, k chudému Pánu, je také vztahem k Ukřižovanému, je také znakem všech Františkových synů a dcer v různých odrůdách. Úzký emoční vztah. Alžběta - jeden rys jejího vnitřního života, který je hluboce františkánský. Vrátíme se ještě k té její vášnivé přemíře. Když v tom Marburgu jí konečně postavili domek vedle těch jejích domů (které jí patřily), františkánskou „chalupu“ z hlíny a kamení (ve které chtěla bydlet, a nikoliv v těch domech), a když pak na Velký pátek položila ruce na odhalený oltář, a přísahala (slíbila) Bohu, a stala se členkou (a byla ostříhána) kajícníků svatého Františka spolu se svými družkami, tak uspořádala něco jako happening.

 

Něco, co také připomíná na roky Františka. Dala vyhlásit, že v určitý den rozdá veliký obnos, a aby všichni chudí zblízka i z dáli přišli. A tak ten den to asi vypadalo velice pěkně, když na všech cestách do Marburgu se kdo mohl (o berlích a o všem, všichni ti chudí, trhani, a bylo to prý úžasně velikánské množství lidu, chudého a všech těch žebráků ze všech koutů) se tedy dobelhali, došli do Marburgu, kde jim tedy tato zbláznivší se kněžna rozdávala, a rozdávala pět set marek. Tehdy to byl úžasný, velikánský obnos; to není jak dnes, pět set marek. A protože lidu bylo moc, začali se samozřejmě rvát, kdo dřív, aby se na něho dostalo, eventuelně se snažili jít dvakrát, třikrát, protože lidé jsou „furt“ stejní. Takže františkáni a ještě silní mužové z města marburgského – milosrdenství nemilosrdenství – udělali pořádkovou službu, vytvořili řady, a vyhlásilo se, že kdo se pokusí jít podruhé, bude potupně ostříhán, což byla tehdy potupa. Mezitím tedy Alžběta rozdávala a rozdávala. Pak se strhla mela, jak praví legendy, mysleli si, že nějaká dívka předbíhá, tak ji chytli a ostříhali. Ale tato dívka byla omylem ostříhána, protože si nešla pro peníze, ale snažila se dostat tím davem do špitálu, kde ležela její sestra. Do špitálu, před kterým se to rozdávalo. Alžběta se jí omluvila, když zjistila, že nastala tato trapná situace. Omluvila se jí a zeptala se jí, když už je ostříhaná, jestli by nechtěla sloužit Pánu ve špitálu. Dívka odpověděla, že ve světě ji držely jenom ty její dlouhé zlaté vlasy, a tak, když už je nemá, stane se tedy františkánskou terciářkou…
A když Alžběta skončila s rozdáváním, byl už večer a byla večerní pobožnost. Tak chtěla, aby jim rozdali chleba a víno, aby přece nešli domů hladoví. A tak si poposedali po skupinách, ona s družkami roznášela, ostatní jim pomáhali, roznášeli chleba a víno. Dala rozdělat velký táborový oheň, aby bylo teplo, a aby dovršila velký happening, tak si vzala lavor, služky donášely vodu, chodila a každému myla nohy v tom velkém společenství.

 

To byl její velký, slavný den. Předěl jejího života. I tady v tomto happeningu vnímáme trochu to františkánské, Františka, který si uměl hrát, který využíval hodně různé symboly. To byl velký symbol. No a pak už nastal „normální“ život františkánské terciářky, která si ovšem vydupala výjimky, na to byla dostatečně urozená. Její první výjimkou bylo to, že ji nevedl žádný františkán, ačkoli to tehdy bylo nutné, ale že jí zůstal Konrád. Výjimku potvrdil sám papež, kdo by do toho se opovážil mluvit … Druhou výjimkou bylo, že ač v té době v Německu ve špitálech směli sloužit jen muži, ona a její sestry měly přístup přímo do špitálu. To pak už zůstalo. Požehnané jsou někdy ty výjimky! (Ono se to považovalo pro ženu za nepříliš v pořádku, aby ošetřovaly raněné.)

 

Alžběta od toho druhého odchodu z Wartburgu, jak svědčily její družky, až téměř do konce života žila v jakési duchovní trýzni. Prosila pak Boha o tři věci podle protokolu těch družek: Aby se zbavila veškeré lásky k majetku. Aby trpělivě snášela všechno ponižování a osočování. A aby se zbavila své velké lásky k vlastním dětem. A svým družkám pak svědčila, že Bůh ji vyslyšel, že ji zbavil lásky k majetku, že jí dal trpělivost v osočování, a že ji zbavil velké lásky ke svým dětem, takže už je miluje tak jako všechny ostatní bližní, plně je odevzdává do Vůle Boží.

 

Zemřela velice mladá. Ten rok kdy zemřela – napřed byl vážně nemocný Konrád, a chtěl tedy mluvit o tom, co bude po jeho smrti, a Alžběta mu řekla, ať o tom nemluví, že on se uzdraví a umře ona, což se stalo. Zemřela v podstatě totálně vyčerpaná. Zemřela pokojně v noci ze 16. na 17. listopadu. Její družky (které předtím musely od ní odejít, protože Konrád ji chtěl i od těch posledních zbytků přirozených vztahů odloučit, ale u té smrtelné postele byly) a tito i další popisují, že se tam večer posadil nějaký ptáček na okno, a zpíval jak je františkánsky milé. Tak se Alžběta pokusila zpívat s ním, byla svým způsobem radostná. Pak nastal boj s ďáblem, tak jak bývá, křičela: Odejdi! K ránu, když zakokrhal kohout, řekla: Přišla už má hodina. Její poslední slova byla, že přijde Všemohoucí Pán a pozve k sobě všechny své přátele. Nebyla to velká prosba, nic takového, byla to hluboká naděje a jistota, že Pán pozve všechny své přátele. Tyto přátele, je ten hluboký rys. Ne služebníky. Sloužila jsem po celý život, ale teď přicházím jako přítel.

 

Svatořečení proběhlo pak v Římě. Tehdy to bylo jednoduché: když přišly všechny ty protokoly, přečetl je jeden z kardinálů za účasti papeže a ostatních kardinálů, zeptal se jich, jestli souhlasí s tím že je svatá, a pokud souhlasili, námitky nebyly, tehdy ještě nebyly ustanovené všechny ty procedury jako dnes. Pak zapěli Te Deum a Alžběta byla svatá.

 

Alžběta byla tedy ctěna v celé Evropě, a jejím podnětem vznikla bratrstva, která se jejím vzorem zaštiťovala – bratrstva terciářek ošetřujících v jednotlivých špitálech, jeden ze starých řádů, které opravdu ošetřovaly.

 

Alžběta byla prorokem nové úcty ke Kristu, nové zbožnosti, která chce být jako On. Řekli jsme si, že svatí jsou i proroky, po její smrti měla jiná německá svatá, svatá Mechtilda, vidění, v němž se zeptala Pána, proč Alžběta tak rychle zemřela a tak rychle je svatou? Někdy jsou i svatí zvědaví, a zřejmě i Mechtilda byla prostě zvědavá.
Pán jí odpověděl: Protože byla mým poslem. A posel musí spěchat. Byla mým poslem tomuto světu, aby ho vytrhla z marnivosti, z bohatství a obrátila ho k pravé chudobě. Zajímavé je, že tam pokračuje ta vize – a byla poslem, i urozeným dámám, že mohou žít jinak, že ji může každá následovat, nakolik chce a může.

 

Alžběta je velmi ctěna v Maďarsku. Její bratr, Béla IV., byl dobrým králem jak praví historici. A po velkém tatarském vpádu, který tehdy zdemoloval velkou část Evropy (a kdy zahynul Jindřich Pobožný, syn Hedviky, na poli v Lehnici), bylo Maďarsko, přes které se vždycky hnaly proudy směrem do Evropy, totálně zničené. Béla IV. byl znovuvybudovatel, byl velmi dobrý křesťanský král, tento bratr Alžběty, který ji velmi ctil. A vybudoval kostel v jejím jméně. A je zachováno, že kdokoli ho prosil o něco v jejím jméně, ve jménu Erzsébet, tak to dostal. Alžběta, Elisabeth, Jelizaveta, Isabella, Erzsébet, Ellis, Eliška, to je pořád Alžběta, jedno z nejoblíbenějších jmen, díky právě Alžbětě. (Redakčně zkráceno)

 

        SVATÝ LUDVÍK IX., KRÁL, TERCIÁŘ

                                    (*1214 Poissy – †1270 před Tunisem)

Ludvíkův otec zemřel, když bylo princi Ludvíkovi dvanáct let. Do jeho plnoletosti za něho vládla jeho energická matka Blanka Kastilská. Dostalo se mu vzdělání, jaké tehdy mohl získat jen následník trůnu a matka dbala hlavně na to, aby si byl už od raného mládí vědom křesťanských povinností. Ve dvaceti letech ho oženila s Markétou, třináctiletou dcerou hraběte de Provence.

Na sklonku roku 1244 byl Ludvík těžce nemocen a učinil slib, že když se uzdraví, podnikne křížovou výpravu, aby osvobodil Jeruzalém, který znovu padl do rukou mohamedánů. Výprava se pro liknavé přípravy opozdila o čtyři roky, ale konečně křižáci za vedení mladého krále vypluli směrem na Egypt, hlavní střed muslimské moci, a dobyli Damiette. Za několik měsíců král utrpěl před Mansourahem těžkou porážku, a navíc byl se svými rytíři zajat. Jako výkupné musil vyklidit Damiette, nemluvě o peněžní částce. Mnoho jeho druhů se vrátilo do Francie, ale on sám zůstal ještě tři roky v Palestině, kde opevňoval města, která křižáci drželi, a snažil se vykoupit co nejvíc zajatců.

Mezitím zemřela jeho matka, která za něho vládla a po této zprávě se Ludvík vrátil do Francie a věnoval se státnickým záležitostem. Sám žil spíš jako řeholník než král. Jeho způsob života byl vždycky prostý, ale po návratu z Egypta se stal ještě přísnější. Zřekl se lovu, který mu dřív působil potěšení, odložil přepych v oblékání, a dokonce se bičoval. Byl laskavým, něžným manželem, s  Markétou měli jedenáct dětí, z nichž naživu zůstalo devět. Jeho láskou byli chudí a nemocní. Sám prý dával malomocným obklady. Měli k němu volný přístup všichni, jimž bylo nějak ukřivděno. Soud se konal v parku pod dubem. Nešlo jen o jeho poddané, obraceli se k němu jako ke spravedlivému rozhodčímu i odjinud. V Historii svatého Ludvíka od králova důvěrného společníka Joinvilla nalézáme mnoho příkladů z každodenního života, jak navenek prosté bylo vladařovo svědectví. Měl velký podíl na práci svatého Tomáše Akvinského OP, podporoval i Roberta de Sorbonne; zakladatele Sorbonny.

Ludvík IX. se snažil udržet mezi vladaři mír i navenek. Když se roku 1242 vylodil ve Francii Jindřich III., aby pomáhal vzbouřeným šlechticům z kraje Poitou, porazil ho u Taillebourgu a Saintes, ale vzápětí zahájil s Angličany jednání, které skončilo pařížskou smlouvou. V témž duchu učinil kompromis s aragonským králem a z lásky k míru nezasáhl do boje mezi Svatým stolcem a Fridrichem II. Měl duši rytíře, cele obrácenou k Božímu hrobu; je možno dokonce říci, že byl posledním křižákem v rytířském smyslu toho slova. Když sultán Baibars zabral velký kus Palestiny, rozhodl se zorganizovat novou výpravu; ne právě k velkému nadšení svých velmožů. Tentokrát v srpnu roku 1270 zamířil k Tunisu, který se mu zdál být dobrou útočnou základnou proti Egyptu. Velmi brzy začala v jeho vojsku tábořícímu na dohled od města řádit cholera. Mezi prvními mrtvými byl i králův syn hrabě de Nevers. Onemocněl i Ludvík. Protože cítil blízký konec, dal ještě svému synovi, pozdějšímu Filipu Smělému, poslední rady a požehnání. Potom poručil, aby ho položili na lůžko z popela a tam zemřel s pažemi rozpjatými do kříže.

Záhy dorazil se svým vojskem Karel z Anjou. Pomohl jen porazit Saracény v Tunisu, kteří po Ludvíkově smrti znovu zaútočili. S mrtvým Ludvíkem IX. se výprava vrátila do Paříže a byl pohřben v opatství St. Denis (sv. Diviše). Jeho srdce bylo uloženo v opatství Monreale u Palermy. Dvě částky z ostatků (prst a zub) jsou od roku 1355 díky Karlu IV. také ve Svatovítské katedrále v Praze.

V roce 1297 byl Ludvík IX. papežem Bonifácem VIII. prohlášen za svatého.

Členové SFŘ mohou získat v den svátku svatého Ludvíka IX. plnomocné odpustky za obvyklých podmínek – Svátost smíření, Svaté přijímání a modlitba na úmysl Svatého Otce a vykonají-li nebo obnoví alespoň soukromě slib, že budou věrně zachovávat stanovy svého sdružení [nyní: Řeholi SFŘ].

Svatý Ludvík byl nejen františkánský, ale i trinitářský terciář. Více informací (anglicky) a více obrázků zde

 


 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář